Napsali o nás
Přečtěte si, co o nás napsali ti, kteří se tábora DreamBox již zúčastnili:
Pan a paní Šrůtovi (rodiče)
Dobrý den.
Naše holčičky jezdí na tábor DREAMBOX každý rok a po každém návratu slýcháme jen "už aby byl další táor" a to i od malé Natálky, která byla poprvé v 5ti letech. Zprvu jsem si myslela že 3 týdny bude pro děti na odloučení od rodiny moc dlouhá doba a báli jsme se každodenních telefonátů a proseb, že chtějí domů. Skutečnost byla opačná. To co lidé z DREAMBOX dělají, dělají profesionálně, s láskou a nadšením. Mají můj obdiv za to jak dokáží děti zaujmout do puntíku promyšlenou celotáborovkou, výukou jazyka nebo hrami v Praze v průběhu roku, aby děti nevypadly z kontaktu.
V neposlední řadě mě nadchl systém pomoci malým dětem, kdy každý MALÝ má svého VELKÉHO, na kterého se může vždy obrátit, když má jakýkoliv problém. Což v praxi znamená, že žádný MALÝ nezůstává nikdy bez dozoru někoho staršího, kdo na něj dá pozor, pomůže mu při výběru oblečení na výlet, při balení, nebo při nákupech.
Setkali jsme se s názory, že jsme krkavčí rodiče, kteří pošlou děti na 3 týdny z domu a ještě se tam musí učit. Jen nás to s manželem rozesměje a odpovídáme "ZEPTEJTE SE NAŠICH HOLEK". A jediné co se začne ozývat je BYLO TO SUPER… UŽ ABY BYL DALŠÍ!!!! A za to patří DREAMBOX Náš obrovský dík.
S pozdravem Michaela a Pavel Šrůtovi
Viera Šmerdová (maminka)
Dobrý deň,
rada by som vám zo srdca poďakovala za váš úžasný tábor. Zaiste vás
stojí nemálo úsilia a umu vymyslieť a zrealizovať taký výborný
program. Máte môj obdiv.
Dcera Veronika sa vrátila obrovsky nadšena, niekoľko dní sa jej nezastavila pusa, ako rozprávala zážitky a komentovala ten bezpočet fotiek. A na budúci rok chce ísť s vámi samozrejme znovu.
Želám dalšie skvelé nápady a príjemný zvyšok leta.
Pan a paní Čermákovi (rodiče)
Jsem Lenčina maminka. Jako každá maminka jsem na svou holčičku pyšná a mám ji moc ráda. Samozřejmě, že chci, aby si o prázdninách hodně užila, hodně toho poznala a hlavně, aby měla kamarády a byla spokojená. Kdybych řekla, že jsme měli s manželem obavy z jejího pobytu na táboře (poprvé bez nás! s cizími lidmi, mezi dětmi, které se možná s dívkou o berlích osobně ještě nesetkaly), tak by to nebyla tak úplně pravda. Měli jsme STRACH. A věřte mi, že ani ne tak o to, že upadne. Jak ji děti přijmou? To je otázka, na kterou se odpověď nedozvíte, dokud se to nestane.
Všechny naše strachy se ale rozplynuly téměř druhý den, kdy jsme s dcerou mluvili po telefonu a ona nám nadšeně líčila zážitky. Každý den jsme spolu trávili půl hodiny na telefonu, někdy i déle, protože nám musela všechno říct a byla toho tak plná a tak nadšená, že nám to až bralo dech.
Jsme rádi, že jsme se k tomuto kroku odhodlali a znovu a znovu si gratulujeme k té šťastné ruce, která na internetu vybrala Dreambox. Všem vedoucím za jejich obětavost, odbornost, vstřícný a lidský přístup děkujeme.
Veronika Šmerdová (12 let, byla s námi na táboře již dvakrát)
Myslím, že tábor Dreambox je ten nejlepší tábor ze všech, kde jsem byla. Mě teda moc pomáhá s angličtinou a i ve škole jsem se zlepšila díky angličtině z tohoto tábora. Doporučila jsem ho všem, kdo se ptal na tábor. Ubytování v chatkách bylo ok, na první pohled se mi chatka nelíbila, ale potom jsem ji nerada opouštěla.
Na jídlo řeknu jen, že kuchařky na tom místě, kde jsme byli naposled, byly docela nepříjemné a lhaly nám i vedoucím. Sprchy byli v dobrém stavu i voda byla teplá, ale nebyli tam závěsy, co mi docela vadilo, ale jinak v pořádku.
Výuka angličtiny je super, lektoři a rodilí mluvčí jsou prostě neeej. Jak už jsem psala, hodně mě toho naučili. Také jsme se nasmáli, hlavně jak jsme dělali ten projekt o Číně, ten byl fakt zajímavý.
Hra je vždy zajímavá. Před každou odpolední hrou byla scénka s postavami hry, co se mi moc a moc líbilo. Vždy je tam od všeho kousek - trochu pohybu, zábavy, přemýšlení a ještě víc.
No a diskotéky jsou nejlepší, super písničky, sranda je, když někdo předtancovává. Taky karneval je veliká sranda. A workshopy jsou vždy úžasný, zvlášť když to vede dítě. Sama jsem jeden vedla, ale moc se mi to nepovedlo.
Bojovky jsou někdy strašidelné a někdy ne, ale nejlepší bojovky dělají velcí - na tom se hodně nasmějeme, je to fakt strašidelné.
Vedoucí jsou úplně nejlepší, všichni, Bára, Terka, Natan i všichni ostatní. Je úžasné, jak umí všechno připravit a jak si to všechno nacvičí. Je pravda, že je někdy zlobíme, ale většinou je to ze srandy.
Nejlepší na tom všem jsou ty děti, lidi na táboře. Mám je moc ráda. I když je třeba někdy provokuju, tak je mám ráda. Příští rok jedu na 100%. Když to tak všechno shrnu, je z toho jeden velký SUPER TÁÁÁÁÁBOR.
Libor Matouš (14 let, byl s námi na táboře již třikrát)
Když slyším slovo DREAMBOX, tak se v mé hlavě vybaví spousta myšlenek, vzpomenu si na AJ, kamarády, přátelé a na spoustu zážitků. Tento tábor mi dal strašně moc, ne jen kamarády, zajímavé zážitky a znalost AJ, ale především plno zajímavých názorů a pouček, jak ze strany vedoucích tak přátel, které mi změnily moje názory na různé věci a zcela pozměnily můj životní styl (k lepšímu).
Když jsem se ve svých 12-ti letech dozvěděl, že jedu na anglický tábor (tehdy Sunrise), tak jsem z toho nebyl vůbec nadšen. Nechtěl jsem jet, na předešlé návštěvy táborů, jsem moc pozitivních vzpomínek neměl. Však po týdnu na táboře jsem zjistil, že nejsou všechny tábory stejné a že slovo „tábor“ ve mně začíná probouzet pozitivní myšlenky. Především se mi líbilo, že nejen z dětí, ale i z vedoucích (dospělých) se staly moji přátelé.
Jestli si to někdo čte, kdo nebyl na tábore Dreambox. Tak zcela doporučuji tento tábor zkusit, buď jako vedoucí, nebo i jako táborník. Protože tento tábor vám pomůže najít pravé přátele a když ne to, tak se aspoň naučíte anglicky :-P
Omlouvám se za chyby v textu, na táboře s výukou ČJ jsem ještě nebyl a jestli tento tábor nezavede Dreambox, tak na něj ani nepojedu. Chtěl bych poděkovat všem vedoucím i táborníkům, za zpříjemňování prázdnin a výuku AJ.
TĚŠÍM SE NA PŘÍSTÍ ROK AŽ SE ZASE SEJDEME, ZAŽIJEM SPOUSTU LEGRACE A DOZVÍME SE SPOUSTU NOVÝCH VĚCÍ !!!!
Kristína Jarošová (13 let, poprvé s námi na táboře)
Myslím, že tenhle tábor byl určitě jedním z nejlepších (nebo nejlepší vůbec) , na kterých jsem byla. Nejdřív jsem měla trochu obavy z toho, že trvá tři týdny, ale vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby byl třeba měsíc a půl. Na táboře s angličtinou jsem předtím ještě nebyla, ale musím říct, že teď už si tábor bez anglických her a scének snad už ani nedovedu představit.
Moc se mi líbilo, že "dreamboxácká parta" je plná milých, veselých, tolerantních a hlavně tak trochu praštěných lidí (bez toho by to nebylo ono a určitě bych nezažila tolik legrace). Pár týdnů a dnů před táborem jsem byla trochu nesvá, ale hned u autobusu mě to přešlo, vždyť kdo by si nenašel mezi asi 80 lidmi nějaké kamarády… Všichni tam byli přátelští a chovali se k sobě moc hezky. Taky mi přišlo bezva, že každý velký dostal na starost někoho menšího, na kterého dával pozor. Spoustu zážitků jsem si odnesla i z puťáku. Po těch třech týdnech jsem si mezi všemi kamarády i mezi chatkami přišla jako doma a vůbec se mi nechtělo odjíždět. Už druhý den po táboře se mi hrozně stýskalo a těšila jsem se na příští prázdniny!
Na táboře jsem se rozhodně nenudila, každé dopoledne byla angličtina a po poledním klidu, o kterém jsme chodili třeba hrát ping pong, koupat se nebo si jenom tak povídali, následovala nějaká hra. Vedoucí si na celotáborovce dali opravdu záležet, takže o dobrodružství a nečekané zvraty nebyla nouze a o různé diskotéky a výlety taky ne. Jídlo bylo dobré, naše školní jídelna by si z táborových kuchařek měla vzít příklad :)
Angličtinu mám ráda a baví mě, ale na táboře jsem k ní získala tak nějak osobnější přístup. Nebylo to jako ve škole, kde sedíte a vyplňujete různá cvičení a píšete testy, tady byla angličtina všude kolem mě, dopoledne jsme dělali různé projekty a odpoledne hráli v AJ různé hry. Navíc se výuky účastnili i rodilí mluvčí, od kterých jsem se toho spoustu dozvěděla a popovídala si s nimi. Naučila jsem se hodně nových slovíček a nebojím se mluvit anglicky. Myslím, že až letos pojedu do Anglie, zkušenosti z tábora se mi budou dost hodit.
Lenka Čermáková (15 let, poprvé s námi na táboře)
O prázdninách jsem byla na třítýdenním táboře s angličtinou, a přestože jsem nikdy na táboře nebyla a měla jsem z toho velké obavy, tak se mi tam moc líbilo.
Byl to můj první tábor v životě. Mám problémy s chůzí. Chodím o jedné francouzské holi. Špatně zvládám některé překážky např. kořeny v lese. Schody bez zábradlí jsou pro mě nepřekonatelnou bariérou. Nemůžu říct, že jsem ty tři týdny neměla problémy, ale s pomocí vedoucích a dětí jsem je zvládla a mohla se tak účastnit výuky a všech her. Nikdo mi v ničem nebránil, nikdo nepoukazoval na to, že něco nemůžu. Lidé v Dreamboxu jsou moc milí, ochotní, přemýšliví a snažili se to vymyslet tak, aby to pro to mě bylo co nejpohodlnější. Cítila jsem se na táboře dobře.
Jsem moc ráda, že jsem tam jela a najisto vím, že příští rok pojedu znovu.
Magda Šrůtová (11 let, byla s námi na táboře již třikrát)
Když jsem se v roce 2007 dozvěděla že jedu na tábor s angličtinou(tehdy ještě SUNRISE), měla jsem smíšené pocity. Ještě nikdy jsem na táboře nebyla. Jezdila jsem na taneční sousředění, k dědovi a babičce, ale na táboře jsem jestě vůbec nebyla. Teď už vím že moji rodiče udělali moc dobrou volbu, že mě i se sestrou poslali na tento tábor. Je to úžasný tábor.
Na tábor v roce 2009 jsem se hrozně těšila. Pár dní před odjezdem jsem tak brozdala po fóru kdo jede. Najednou jsem narazila na Barču. Ta jela poprvé a hledala někoho, s kým by byla na chatce. Hned jsem jí odepsala a už jsme byli ,,Internetové Kamarádky¨.
Pak už jen stačilo počátat dny do odjezdu. A najenou ten den byl tu. Hrozně jsem se těšila až poznám mou zatím ne osobně poznanou kamarádku Báru. Přijeli jsme na zastávku a já se začala rozhlížet po Báře. Najednou jsem zpatřila holku která vypadala podle Bářinýho popisu. Už se nastupovalo a Bára již seděla v autobuse. Šla jsem do autobusu a tý holky co vypadala podle popisu jsem se zeptala jestli je ona. Kývla a jeli jsme.
Když jsme dojeli, domluvily jsme se Já,Bára,Lada a Diana že budeme mít spolu chatku. Měli jsme malou, pavoučkama obydlenou chatku číslo 6, pod velkým stromem. To byla výhoda. Stínil nám. Jakmile jsme tu chatku dostali, šli jsme se na ní podívat. Poté jsme se zabydleli. Bára ležela pode mnou. Staly se z nás skvělé kamarádky. Na každém táboře jsem si našla ty nejlepší kamarádky. Lada byla 3x jednou z nich. Zpět k táboru. Jídlo bylo vždy skvělé. Vedoucí vždy milí. Hry vždy dobrodružné a kamarádi přátelští.
Tento tábor jsem všem kteří chtěli poradit tábor doporučila. Je to úžasný tábor se spoustou různých her. Proto VŠEM kdo ještě nebyli na tomto táboře a kdo to čtou DOPORUČUJI tento tábor. Úžasné je také to, že se pořádají srazy. Na každém srazu je další skvělá dobrodružná hra. A tak se vždy těším na další rok, až poznám nové kamarády a až se znou setkám se současnými.
Bára Josková (12 let, poprvé s námi na táboře)
Tenhle rok bylo poprvé, kdy jsem jela na tábor. Minulé roky jsem jezdila na soustředění, ale tam jenom tancujeme a tancujeme. Byla jsem ráda, že jedu, ale nikoho jsem na začátku neznala. Mamka mi řekla ať napíši na fórum jestli by semnou někdo nechtěl být na chatce. Za pár dní se mi ozvala Majda. Byla jsem šťastná a tak už jsem jen počítala dny.
Těch pár dní uteklo jako voda a jelo se na tábor. Frčeli jsme do Prahy a před autobusem bylo strašně moc lidí. Nevěděla jsem, jak najít Majdu. Tak jsem se tam rozhlížela a nikde nikdo, kdo by jsem si myslela, že Majda je. Za chvilku jsem tam viděla jedno děvče, které jsem si myslela, že Majda je. Vždycky se jen jedna ohlédla a neodvážili jsme se ani jedna se zeptat jestli je to ta, kterou hledáme. Už se nastupovalo do autobusu a pořád jsem nevěděla, kdo Majda je. Když šla kolem tak jsem se zeptala jestli je Majda. Majda jen kývla a sedla si ke mně.
Autobus nastartoval a už jsme jeli. Za hodinku jsme dojeli na místo a měli jsme se rozdělit. My jsme se rozdělili Já, Majda a Lada. Ještě u nás byla Diana. Po rozdělení jsme chvilku čekali než na nás dojde řada a dostaneme chatku. Měli jsme chatku pod stromem, číslo 6. Rychle jsme šli okouknout jak naše chajda vypadá a poté jsme se usídlili. Ještě tento den jsme byli rozděleni do skupin. Já a Majda jsme byli modrá. V naší skupině bylo spousta super lidí, až na výjimky. Po prvním dni jsem si myslela, že ty 3 týdny uběhnou pomalu.
Dny ubýhali jako voda a za chvilinku byl týden pryč. Ráno jsme zase vstávali kolem sedmé hodiny. A dny zase ubýhali. Jeden den jsme bojovali s Templáři, další den nás zase opustili starší. Až jednou byl den, kdy nás Templáři nesměli chytit. Když jsme si běželi pro věci na AJ běželi jsme alespoň dva, aby jeden držel dveře. Pak bylo těžké vyběhnou, ale přežili jsme.
Další dny jsme pořád něco dělali. Jednou jsme šli do města, tam byla hra, že jsme dostali dvě sirky a museli jsme to vyměňovat. Myslím, že ta hra všechny bavila. Po hře už bylo jen pár dní do konce. Jednoho dne jsme se probudili a už jsme museli jet domu. Nikomu se domů nechtělo, ale co jsme měli dělat. Nasedli jsme do autobusu a jeli zase do Prahy.V Praze jsme byli za chvilinku a všichni jeli domů. 3 týdny strašně rychle utekly. Po táboře jsem měla divný pocit, že ty všechny super lidi uvidím zase až za ROK. Myslím, že se všem stýská, ale vydržet to musíme. Byli to super prázdniny, a myslím, že ani 3 týdny nestačí.